Leigh Bardugo: Šest vran

Autor: Leigh Bardugo
Název: Šest vran
Žánr: YA fantasy
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 384

Oficiální anotace:
“Ketterdam – rušné přístavní město, kde se dá za peníze koupit naprosto cokoliv. Nikdo to neví lépe než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. Neštítí se žádné špinavé práce a dokáže vybruslit z každé situace. Jednoho dne dostane nabídku, na kterou by kývl jen šílenec. Pohádková odměna však několikanásobně převyšuje všechna nebezpečí, která ze sebevražedné zakázky plynou. Sám to ale nezvládne. Bude potřebovat další pomocníky… Trestance prahnoucího po pomstě. Zázračného střelce se slabostí pro hazardní hry. Černou ovci z prominentní rodiny na útěku z domova. Špiónku pohybující se neslyšně jako stín. Dívku využívající svoji krásu jako smrtící zbraň. Šest nebezpečných psanců se pokusí o nemožné – vloupat se do Ledového paláce, nejstřeženější pevnosti světa. Kdo z nich přežije? Jaká tajemství vyplavou na povrch? Odvrátí nebezpečí, které hrozí světu?”

Přemýšlím, co by se hodilo říct na začátek. Jako dítě jsem fantasy milovala – určitě nemusím představovat Harryho Pottera, který byl asi mou první přečtenou dětskou knihou. A jak šel čas, s ním se měnil i můj zájem. Pochopitelně. Troufám si říct, že každý čtenář se mnou bude souhlasit, když řeknu, že jako děti jste zainteresovaní do čar a kouzel, pohádek a obecně knih, které ve vás probouzí vaši kreativitu. Později přecházíte do období teenagera a saháte spíš po knížkách s nějakým romantickým podtónem, o lásce, vztazích, přátelství, či vaše první setkání s Bridget Jones. Najednou stojíte ve čtvrtém ročníku střední školy a čeká vás výběr 20 knih k maturitě. A není to lehký výběr, proto sáhnete (většinou) po těch, které mají nejméně stran. Ano, to byla i moje chyba.

Co tím chci ale říct? Nejsem člověk, který si nyní (ve svých 25 letech) potrpí na čtení fantasy (ačkoliv KLOBOUK DOLŮ PŘED TIMEM BURTONEM, jehož tvorbu miluju), proto berte tuhle recenzi s trochou rezervy – já jsem si na pomoc zvolila dalších 8 lidí, kteří se mnou šli do štafety na instagramu, abych se taky dostala k názoru jiných a možná dotápala k pochopení. Tímto všem zúčastněným děkuju! ❤

Šest vran v podstatě navazuje na autorčinu předchozí trilogii Griša, ke které jsem se nedostala, což nevnímám jako mínus, protože v knize najdete mapu a dokonce i strohý seznam postav s jejich hlavními schopnostmi. Takže pokud jste na tom stejně jako já, nezoufejte! 🙂 Mrk, mrk, jakmile se dostanete za stou stranu, jste z nejhoršího venku. Z nejhoršího říkám proto, že prvních 100 stran se vleče hodně pomalu a hlavně se nedozvíte moc informací. Nicméně…

Kaz Brekker, hlavní hrdina, je bezesporu gauner, jakého si jen dokážete představit. Bezcitný. Ledový. Náročný. A hlavně – jdoucí přes mrtvoly. Na vloupání do nejstřeženější věznice v Ledovém paláci ideální kandidát. Pevnost, jejíž překročení hranice se zdálo takřka nereálné, bylo zakázaným ovocem – a to přece nejlépe chutná. Hlavním cílem šesti vran bylo dostat se k výrobci drogy, která grišům zdokonaluje jejich přednosti a tím zabránit dalším katastrofálním událostem.

Od (již zmiňované) sté strany se příběh začne ubírat více směry – sledujeme současně dynamickou přítomnost s minulostí jednotlivých postav, vyvíjejí se vztahy, psychologie, troskotají plány, vznikají spontánní rozhodnutí,… Tím vším mě autorka naprosto dostala, protože dohromady mi to dávalo smysl. Tahle část byla velmi dobře napsaná a troufám si říct, že právě to je ten hlavní důvod, proč je Šest vran hodnoceno tolika procenty. Autorka má obrovskou představivost, ve které se okamžitě stanete hostem. Má cit pro popis nejen míst, ale i postav, což je dle mého názoru při psaní fantasy nejdůležitější.

Co nesmím opomenout zmínit je fakt, že NIKDY nevíte, komu nebo čemu máte věřit, ale právě tohle vás vtáhne do děje. Postupně budete skládat puzzle myšlenek a na tu hlavní si (bohužel) budete muset počkat až do poslední stránky. A dost možná sáhnete po druhém dílu Prohnilé město.

Neodpustím si taky kritiku, která tentokrát putuje k české korektuře. Typografie by měla čtenářovi ulehčit, ne přitížit. Samozřejmě jsme jen lidi a občas se to může stát. Tady se ale bohužel bavíme o vyšším počtu, což obecně kazí dojem celé knihy. Alespoň mně.

Komu bych knížku doporučila? Minimálně lidem, kteří jsou fanoušky fantasy, a taky těm, kteří potřebují vystrčit uši ze stereotypu svého čtení. Občas to není na škodu.