Autor: Bianca Iosivoni
Název: Strmý pád
Žánr: contemporary YA
Nakladatelství: Red
Rok vydání: 2020
Počet stran: 424
Oficiální anotace:
“Hailee byla vždy ta klidnější z dvojčat, schovávala se před světem ve svém pokoji mezi knížkami, zatímco její extrovertní sestra se ráda seznamovala s lidmi a chodila na večírky. Ale Hailee má plán: slíbí milované sestře, že bude odvážná a podnikne všechny věci, ke kterým se doposud neodhodlala. A tak si na počátku prázdnin prostě sbalí věci, nasedne do auta a vyrazí na dobrodružnou cestu napříč Amerikou, během níž se postaví mnohým výzvám a splní si své tajné sny. Koncem léta se zastaví i ve Fairwoodu, aby navštívila hrob svého internetového kamaráda Jespera a splnila slib, který dala i jemu. Náhoda tomu chce, aby se tu Hailee, již létem opálená a působící jako život milující, veselá a odvážná dívka, seznámila s Chasem, šaramantním mladým mužem, Jesperovým kamarádem a spolužákem. Jenže už od chvíle, kdy ho poprvé spatří, ví, že má problém – láska ani nová naděje v jejím cestovním plánu nebyly. Ani to, že se Chase tak nebezpečně přiblíží k jejímu temnému tajemství…”
Pojďme si dát ruku na srdce – sama bych se Strmému pádu vyhnula obloukem, kdybych na instagramu jedné z mých oblíbených sledujících (ahoj, Terezko @tera_cte <3) neobjevila štafetu. Těch se ráda účastním zejména, pokud se jedná o knížky, které si neplánuju pořídit – viz tahle. 😀
Námět nebyl podle anotace úplně k zahození, proto jsem se čtením dlouho neotálela. Do ruky se mi ale dostal (bohužel?) recenzní výtisk plný překlepů a chyb. Kdo jste četl nerecenzní, lišil se nějak?
Jak spoileruje anotace, hlavní hrdinka Hailee se vydá na cestu napříč Amerikou, při které si musí doslova vyhodit z kopýtka, aby konečně poznala samu sebe. Takových příběhů už existuje nespočet, nicméně tenhle měl vážně strmý pád. Proč? Většinou v takových knížkách víte už od začátku, co se děje, proč se děje, a objevujete důležité informace během čtení, u Strmého pádu tomu tak není. Hailee je tajemná jako hrad v Karpetech a přijde mi, že její myšlenky jsou dost neuspořádané, tímhle i jejím chováním mi byla dost nesympatická. Ono ale vystoupit ze své introvertní komfortní zóny taky není úplně jednoduchá záležitost. Na druhou stranu.
Důvodů, proč zrovna Amerika, nás napadne hned několik. Hailee ale umřel kamarád Jasper, kterému slíbila, že přijede. Samozřejmě si do kufru sbalí svou nevyřešenou minulost a tím se celý výjezd komplikuje. Hned po příjezdu do Jasperova rodného města se seznamuje s jeho kamarády, mezi které mimo jiné patří i Chase.
Určitě nebudete překvapení, když řeknu, že Chase okamžitě tvoří druhou hlavní postavu a příběh je vyprávěn ze dvou úhlů pohledů – z jeho i ze strany Hailee. Tohle já mám v knížkách ráda. Chase je jeden z těch mužů, kterého si ženské čtenářky rozhodně zamilují. Celý děj tak nějak pomalu plyne, nečekejte výrazné akce, nebo nějaký boom – ten přijde až na samotném konci, pokud se k němu dostanete. (:D) Přiznám se, že kdybych neměla zásadní pravidlo DOČÍTAT knihy, tak já bych do konce asi nevydržela. Vůbec by knížce neuškodilo, kdyby měla tak o 150 stran méně, tím by se dala vymazat všechna hluchá místa a zbytečné autorčino protahování.
Co mě ale zasáhlo byla poslední třetina knihy, kterou autorka nenuceně popsala s určitým emočním rozpoložením a třešničkou na dortu byl otevřený konec………ano, samozřejmě teď i přes to všechno musím číst druhý díl, ačkoliv je předem jasné, jak to dopadne! Doufám, že se v naší skupině objeví štafeta i na ten, kupovat si ho totiž po prvním dílu nehodlám.
Ačkoliv každý příběh potřebuje nějaké “křoví” (odpusťte mi ten název), mrzelo mě, že tady křoví tvořila skupina kamarádů. O nich bych se ráda dozvěděla víc, místy mi byli sympatičtější než hlavní hrdinové. A další, co mě mrzelo, byla samotná Amerika. Jsem člověk s cestovatelskou duší a potřebuju vědět víc i o celém prostředí, když je tam vyobrazeno. V tomto případě jsem se mohla imaginárně podívat do Virginie (konkrétně Fairwoodu, kde mají hrdinové domov) a do NP Shenandoah, který je nádherný snad v každém ročním období. Ale to vím jen z fotek instagramu, bohužel.
Bianca Iosivoni je přirovnávaná k Moně Kasten, se kterou já nemám ani jednu zkušenost, ale slýchávám, že se jí nedokáže vyrovnat. Můj šálek čaje ale autorka rozhodně není. Byla jsem rozhodnutá dát knížce dvě hvězdičky, ale za ten konec si asi zaslouží o jednu víc.
Děkuju všem ostatním, kteří byli ve štafetě se mnou. Zároveň přemýšlím, komu bych knihu doporučila, kdyby se mě někdo zeptal, ale pravda je taková, že nevím. Udělejte si obrázek sami. 🙂
Denní čtení 