Hana Marie Körnerová: Heřmánkové údolí

Autor: Hana Marie Körnerová
Název: Heřmánkové údolí
Žánr: román
Nakladatelství: Moba
Rok vydání: 2012
Počet stran: 256
Oficiální anotace:
“Strhující příběh ženy, které osud původně rozdal horší kartu než jiným. Byla silná, ačkoli si svou sílu neuvědomovala, a statečná, ačkoli o statečnosti nikdy nepřemýšlela. Dokázala najít obyčejné lidské štěstí i v tvrdé době a ještě tvrdších podmínkách. Přesto se nikdy necítila odstrčená či o něco ochuzená a dokázala prožít svůj život naplno. Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletou Annu repatriují z Ruska do poválečného Československa. Oba rodiče jsou mrtví a matčini příbuzní v Čechách se uvolili o sirotka postarat. Anna přijíždí do krajiny, kterou zná jen z vyprávění, ale která se v jejích představách jeví jako země zaslíbená. Neumí řeč a příbuzné zná jen z fotografií. Přesto u nich doufá nalézt nový domov – jedinou jistotu v nejistém světě, který ji obklopuje. Po příjezdu na místo se ale dovídá, že všechno je jinak. Ze dne na den se ocitá v nádherné, ale téměř vylidněné krajině Středohoří, s mužem, o němž ve skutečnosti nic neví…”

Ráda bych začala tím, že osobně jsem doposud dávala přednost knihám o holocaustu, zatímco nyní vyhledávám spíš povalečnou literaturu. A taky bych ráda zvýraznila, že jsem nesmírně vděčná za to, že jako první se mi dostalo do ruky Heřmánkové údolí. Je totiž psáno jednoduchým jazykem, má silný příběh, spouští emoce a díky tomu všemu jsem se rozhodla se o tohle téma zajímat víc.

Hlavní hrdinka Anna se narodila v Rusku, odkud je po smrti svých rodičů repatriována do Československa k otcově příbuzným. Ti by ji a jejich dvě děti jen sotva uživili, a proto ji nelení seznámit s válečným veteránem, který vlastní hospodu právě v Heřmánkovém údolí, a který ji od začátku nevyřčeně odmítá. Potřebuje ale člověka, který má dvě ruce, a tak se k sobě postupně dostávají. Pavel Polanský se jí líbil, měla štěstí, myslela si. Netrvalo dlouho a narodila se jim dvojčata, která nebylo lehké v měnícím se režimu vychovávat. Ale to zdaleka nebyly ani poslední děti – Anna byla co rok těhotná znovu. Když mluvím o měnícím se režimu, mám na mysli komunismus, který zkrátka neměl slitování. Největší zlom nastal, když se dostal i mezi příbuzné a známé. V tu chvíli nikdo neznal bratra, lidi na sebe začali být neuvěřitelně zlí, donášeli a záviděli, (asi tak jako je to nyní v době covidové).

Anna byla neuvěřitelně silná žena, která zvládala nezvládnutelné. Neměla totiž na výběr. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vyvíjel její vztah ke svému muži. Jak přátelská dokázala být k lidem, kteří ji odsuzovali. Jak po sobě nechala šlapat, jen aby ochránila svoje děti. Několikrát mi v hlavě proběhla jediná otázka – JAK?

Ač se dnešním čtenářům bude příběh zdát značně smyšlený, opak je pravdou, jak se dozvídáme na konci knihy. V tu chvíli se dostavil onen WOW moment. Trochu mě mrzí, že není rozvinut úplný začátek, a sice nějaký náhled do domácnosti, ve které vyrůstala, abychom měli příběh tak nějak kompletní. Autorka ale píše čtivě, všechna místa jsem si vykreslovala v hlavě včetně veškerých scén, přátel, sousedů, dětí,…a tak jí tuhle mezeru částečně odpouštím.

Na druhou stranu si neodpustím ani trochu kritiky, to bych jinak nebyla já. Nejvíc mě na samotném ději zklamalo, kolik stran bylo promarněných (neberte mě špatně, ale více než polovina knihy je v podstatě o následcích sexu, což je při 256 stranách příliš). Naštěstí kniha mimo jiné obsahuje dvě časové roviny, ve kterých čteme myšlenky Anny ležící v nemocnici, která vzpomíná na začátky v Heřmánkovém údolí, a zároveň je protínáme s přítomností. Takovou směs já můžu.

Za mě velké doporučení pro všechny ženy nehledě na věk.