Alena Mornštajnová: Slepá mapa

Autorka: Alena Mornštajnová
Zajímavosti o autorce: je překladatelkou červené knihovny
Název: Slepá mapa
Žánr: román
Nakladatelství: Host
Rok vydání: I. vydání 2013 // II. vydání 2018
Počet stran: 396

Oficiální anotace:
“Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.
Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.
Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.”

S paní Mornštajnovou mě seznámila její Hana. Tou dobou mi bylo jasné, že “budeme kamarádky”. Trefila se mi do chutě svým způsobem vyprávění, stylistikou, reálností příběhu, dopodrobna popsanými postavami i tématem. Bylo zkrátka tak nějak jasné, že nezůstanu jen u jedné knížky.

Slepá mapa je rodinnou ságou a připomíná chronologicky seřazenou kroniku. Tentokrát sledujeme životy generace tří žen – Anny, Alžběty a Anežky – se kterými se osud nemazlil. Obecně je známo, že Mornštajnová má dar v podobě vykreslení postav do nejmenšího detailu. Já s tím plně souhlasím.

Děj je zasazen do období před I. světovou válkou, dostává se přes II. světovou válku, a končí pádem komunismu. Kniha je taktéž rozdělena na dvě části. Nejdříve je nám čtenářům lineárně přiblížena minulost očima nejmladší Anežky, která nám dokonale popisuje příběh babičky a vlastní matky až ke svému vlastnímu zrodu. Tato část je sice zajímavá z pohledu historických událostí, nicméně její matka byla tak nějak bez emocí, sebestředná, neměla žádný smysl pro humor a byl to pro mě ten typ člověka, který mi nic nepředal. Bohužel.

Potom ale přišla část druhá, týkající se Anežky, která už mi povahou hodně sedla, a sice proto, že byla hluboce melancholická a víc ukazovala na ty životní tragické události a na negativní dopady celé země. Myslím si, že z pohledu čtenáře, je to přesně TO, co jsme očekávali. Nebo snad ne? V této části se především dozvídáme více o komunismu, o tom, jak vlastně nikdo neměl na výběr a jak moc komplikované období to bylo.

Kniha má úžasnou stylistiku, chvílemi máte pocit, jako by se vám příběh odehrával před očima a minulost ožila. Je to zkrátka jako kdyby vám babička vyprávěla svůj vlastní příběh, děj plynule ubíhá, jste uchváceni informacemi o tehdejším Československu, později České republice. Obrovský důraz je zde taktéž kladen na vztahy mezi Čechy a Němci, těchto témat v literární sféře stále přibývá a já jsem ráda, že někdo, kdo má tak obrovský dar psaní, nám přibližuje i toto téma.

Ráda bych ještě vyzdvihla, s jakou energií autorka pracuje s psychologií postav, které musí snášet tak obrovský tlak ze všech stran, a ještě navíc žijí v období plném strastí a nečekaných událostí.

Nejspíš mi však uniklo, PROČ kniha dostala právě tento název, zdá se mi ke knize neúplný. A bohužel musím taktéž zmínit, že se několikrát v knize stává, že narazíte na drobné nesouvislosti, co se dat a dní týče (například jsou domluveni na PÁTEČNÍ schůzce a na onu schůzku vychází v ÚTERÝ). Jsou to jen drobné nedostatky, ale nezůstávají bez povšimnutí.

Co říci závěrem? Celý příběh zanechává velmi hluboké myšlenky.
Ale potvrdilo se mi, že jméno autorky je jistotou kvality.